LETADLOVÉ LODĚ
STÁTŮ NATO

Úvodní stránka

Vlajka Royal Navy

VELKÁ BRITÁNIE

HMS Illustrious (63 kB)

Poslední program klasické (CATOBAR) letadlové lodě byl zrušen v druhé polovině šedesátých let minulého století. Místo toho Královské vojenské námořnictvo (Royal Navy - RN) zvolilo loď třídy Invincible. Konstrukce této třídy byla brána jako efektivní kompromis, který umožní Velké Británii zůstat zemí používající letadlové lodě. I když byly původně určeny jako nosiče protiponorkových vrtulníků, příchod letounů Sea Harrier FRS 1 znamenal, že letouny s pevným křídlem na palubách lodí RN zůstaly. Významnou roli zde sehrála i jejich účast při bojové činnosti na Falklandech v roce 1982.

Tři více než 19.000 tunové letadlové lodě třídy Invincible (CVSG) Royal Navy byly původně postaveny jako součást protiponorkových úderných sil NATO. 3. srpna 2005 byla z operační služby vyřazena první loď této třídy, HMS Invincible. V říjnu 2010 byla zveřejněna nová britská obranná a bezpečnostní koncepce SDSR (Strategic Defence and Security Review), ve které bylo rozhodnuto v rámci úsporných opatření vyřadit co nejrychleji letadlovou loď HMS Ark Royal z aktivní služby, což se 11. března 2011 také stalo. Dále došlo koncem ledna 2011 k ukončení provozu letounů Harrier v celých britských ozbrojených silách.

V operační službe tedy zbývá pouze třetí zbývající loď třídy Invincible, HMS Illustrious, a to jen ve funkci nosiče vrtulníků/vrtulníkové útočné lodě, přičemž se plánuje, že i k jejímu vyřazení dojde poměrně brzy, někdy v průběhu roku 2014. Lodě třídy Invincible budou v budoucnu nahrazeny dvěma novými letadlovými nosiči třídy Queen Elizabeth s výtlakem až 65.000 tun.

Při různých nasazeních, zejména v Jaderské moři, byla s kladným výsledkem prověřena schopnost letounů Harrier GR7 britské RAF plnit roli letounu přímé letecké podpory z letadlových lodí. V důsledku toho byl na přelomu století přijat plán Joint Force 2000 (JF 2000), jehož závěrem bylo ještě větší prohloubení spolupráce letounů se svislým vzletem a přistáním - již zmiňovaných Harrierů GR 7 (RAF) a Sea Harrierů FA 2 (RN) - které byly sloučeny pod jedno velitelství v rámci JFH Joint Force Harrier. V roce 2001 bylo ovšem rozhodnuto o postupném vyřazování námořních Harrierů ze služby, které začalo na jaře 2004. Poslední peruť (801.) se s těmito letouny rozloučila v březnu roku 2007. Stroje Harrier GR 7 byly vylepšovány na novou verzi označovanou GR 9. Modernizace se týkala především instalace nových motorů a avioniky a schopností nést nové zbraňové systémy, jako jsou například protitankové střely Brimstone, střely Maveric nebo řízené pumy Paveway III a IV.

V důsledku přijetí koncepce SDSR 2010 bylo ovšem rozhodnuto o ukončení provozu všech strojů Harrier, ke kterému došlo na konci ledna 2011. To znamená, že z plavidel RN nebudou až do zařazení letounů JSF operovat letadla s pevným křídlem, ale pouze vrtulníky. Pro vyzbrojení nových plavidel třídy Queen Elizabeth původně plánovala Velká Británie nákup až 150 kusů víceúčelových letounů F - 35B Lightning II programu JSF ve verzi STOVL. Poté následovalo krátké intermezzo s plánovaným pořízením letounů ve verzi CTOL, aby se nakonec RN vrátila zpět k variantě STOVL. Kvůli rozpočtovým škrtům a problémům s vývojem tohoto letounu je však vysoce pravděpodobné, že počet bude redukován, a to pouze na 50 strojů F-35B. První sériové stroje mají být dodány v roce 2016.

Významným programem Fleet Air Arm bylo zavedení nových vrtulníků Merlin HM Mk 1. První stroje byly dodány již v roce 1998 jako náhrada za letité protiponorkové vrtulníky Sea King. V současnosti slouží ve čtyřech perutích (814, 820, 824, 829) Fleet Air Arm celkem 44 strojů. Jejich hlavním určením je nejen boj s ponorkami a hladinovými cíli, ale sekundárně i záchranné operace SAR. Úkoly včasné výstrahy a řízení plní tři perutě (849, 854, 857) s vrtulníky Sea King ASaC Mk 7 (Airborne Surveillance and Control), které jsou vybaveny radarovým systémem Thales Defence Searchwater 2000. V rámci programu Maritime Airborne Surveillance Capability (MASC) se hledá náhrada za tyto vrtulníky, které by měli být vyřazeny do roku 2017. Kromě možnosti další modernizace vrtulníků Sea King přicházejí v úvahu upravené verze vrtulníku Merlin, konvertoplánu V - 22 Osprey, specializovaného stroje E - 2C Hawkeye nebo bezpilotního prostředku. Z HMS Illustrious operují dle potřeby také protiponorkové/protilodní vrtulníky Lynx Mk 8, útočné Lynx Mk 9A, bitevní Apache AH Mk 1 ze stavu Army Air Corps a Sea King HC Mk 4/Mk 4+ Commando, které zabezpečují transport a podporu námořních pěšáků a případně také přepravu nákladů a vybavení.

Protiponorkový vrtulník Merlin HM Mk 1 (20 kB)Již vyřazený útočný letoun Harrier GR 7 na HMS Ilustrious (25 kB)Vrtulník včasné výstrahy Sea King ASaC Mk 7 (22 kB)

PROJEKT CVF

V polovině 90. let se admiralita Royal Navy začala pomalu zabývat možnými nástupci třídy Invincible. Ve hře bylo několik různých variant, včetně stavby nových lodí, velké modernizace třídy Invincible s prodloužením trupu o 24 m, přestavby odpovídajících civilních plavidel nebo nákupu starších nosičů třídy Forrestal z druhé ruky od US Navy. V roce 1998 bylo rozhodnuto, že tři lodě třídy Invincible budou nahrazeny dvěma novými velkými plavidly s výtlakem 30 000 až 40 000 tun, označené CVF (Aircraf Carrier Future). Hlavní výzbrojí plavidel CVF měly být letouny programu JCA, kde se vybíralo mezi stroji JSF, F/A - 18E, Rafale M nebo navalizovanou verzí Typhoonu. Z důvodu snahy o maximální snížení pořizovacích nákladů bylo rozhodnuto, že plavidla nebudou mít jaderný pohon. V rámci dalšího vývoje byly řešeny různé koncepce nových nosičů. Varianta STOVL byla obdobná jako u třídy Invincible s letovou palubou rovnoběžnou s osou lodě a startovací rampou ("skokanským můstkem") na přídi. U varianty STOBAR (Short Take Off But Arrested Recovery) je start letounů prováděn pomocí skokanského můstku, ale přistání se realizuje na úhlové palubě pomocí standardního lanového záchytného systému. Tuto koncepci nalezneme např. u ruské letadlové lodě Admirál Kuzněcov a jedná se o mezistupeň ke klasické letadlové lodi. Ta je označována jako CATOBAR (Catapult Assisted Take Off But Arrested Recovery), kde starty letounů probíhají za pomocí katapultů. Tomuto řešení dává přednost US Navy nebo francouzská Marine Nationale. V potaz byly brány i různé další hybridní varianty, včetně tzv. "adaptive designu", který představuje letadlovou loď kategorie STOVL, která je ale od počátku přizpůsobena pro relativně jednoduchou změnu na CTOL/CATOBAR. O kontrakt se ucházeli dvě společnosti, BAe Systems a Thales Group UK.

V roce 2002 byl za JCA zvolen americký letoun JSF F-35B ve variantě STOVL. Následně bylo rozhodnuto, že plavidla CVF budou dokončena v "adaptive" konfiguraci, což je v podstatě CTOL, ale se startovací rampou a bez katapultů a záchytných lan. Po další fázi vývoje byl v lednu 2003 jako vítězný návrh vybrán koncept společnosti Thales, ale bylo rozhodnuto, že hlavním kontaktorem bude BAe System. Dalšími členy průmyslové aliance ACA (Aircraft Carrier Alliance) jsou také KBR, VT Group a Babcock Marine. V prosinci 2003 byl vybrán jako finalní návrh lodí CVF tzv. Delta design. V prosinci 2005 do programu CVF vstoupila Francie, která v rámci programu PA2 plánuje stavbu nové letadlové lodě pro své námořnictvo. Koncem ledna 2006 ministři obrany obou zemí podepsali příslušné memorandum o porozumění. Francie také zaplatila část nákladů, které si vyžádal dosavadní vývoj CVF, který bude sloužit jako společný základní návrh nových plavidel. Verze pro francouzské námořnictvo CVF FR se od britské CVF UK liší především větším výtlakem, úhlovou přistávací palubou, která byla celkově rošířena, absencí startovací rampy na přídi a instalací parních katapultů a záchytných lan. Odlišné bude také elektronické vybavení i výzbroj. Nicméně v červnu 2008 francouzský prezident Sarkozy rozhodl o odstoupení Francie z tohoto společného projektu a oznámil, že konečné rozhodnutí o budoucím nosiči bude uskutečněno až v roce 2011 nebo 2012. Důvodem je především způsob pohonu, protože Francie se nyní rozhoduje, zda nebude přeci jen výhodnější postavit loď s jaderným pohonem. Bez ohledu na toto prohlášení pokračovala britská strana podle svého plánu a v červenci 2008 byl oficiálně podepsán kontrakt na dodávku dvou lodí CVF UK.

V rámci SDSR 2010 bylo ale rozhodnuto objednat stroje F-35C ve variantě CTOL a lodě upravit na CATOBAR konfiguraci, což mělo zahrnovat nahrazení startovací rampy elektromagnetickými katapulty EMALS, zřízení úhlové letové paluby a instalaci systému záchytných lan AAG. V té době se totiž program vývoje verze F-35B potýkal s velkými těžkostmi a teoreticky mu hrozilo i zastavení. Provedené změny na CATOBAR by si vynutily zvýšené investice a tak bylo předběžně rozhodnuto, že v provozu bude udržována jen jedna loď, přičemž druhá bude zakonzervována v rezervě. V červenci 2011 bylo zveřejněno, že v rámci úspor bude ve variantě CATOBAR dokončen jen jeden nosič, a to druhý v pořadí HMS Prince of Wales, zatímco první loď HMS Queen Elizabeth bude dokončena v původní konfiguraci, ale bez startovací rampy a bude provozována jako vrtulníková výsadková loď. Počátkem roku 2012 se začaly objevovat zprávy, že předpokládané náklady na přestavbu jednoho plavidla dosáhnou až cca dvou miliard liber, což byl dramatický nárust oproti původnímu odhadu 950 miliónů liber. V květnu 2012 tak nastal další obrat, když bylo oznámeno zrušení nákupu F-35C a pokračování stavby letadlových lodí podle projektu z roku 2008, čili v konfiguraci STOVL s letouny F-35B, u kterých mezitím vývoj překonal nejkritičtější období. Počátkem června se navíc objevila zpráva, že britská vláda je připravena změnit své rozhodnutí ohledně omezení počtu sloužících lertadlových lodí a znamenalo by to návrat k původním záměrům, kdy by oba nosiče CVF operovali paralelně. Definitivní rozhodnutí bude oznámeno při příští SDSR 2015, kdy bude také rozhodnuto o konečném počtu nakoupených F-35B a termínu dokončení HMS Prince of Whales.



LETADLOVÉ LODĚ TŘÍDY QUEEN ELIZABETH

Letadlové lodě třídy Queen Elizabeth jsou výsledkem programu CVF UK a stanou se klíčovým elementem v celých britských ozbrojených silách. Jsou plánována dvě plavidla CVF - 01 HMS Queen Elizabeth a CVF - 02 HMS Prince of Wales o výtlaku až 65.000 tun, které v letech 2016 a 2020 nahradí menší plavidla třídy Invincible. Konečná objednávka byla zadána v červenci 2007 a definitivní podepsání kontraktu mezi MoD a průmyslovou aliancí se uskutečnilo 3. července 2008 na palubě HMS Ark Royal. Již od podzimu 2007 byly průběžně objednávány některé součásti nových plavidel: systém IFF společnosti SELEX, palubní výtahy, potřebná ocel, dieselové agregáty pohonu, optické kabely pro vnitřní datovou síť atd. Vlastní zahájení stavby trupu první jednotky proběhlo 7. července 2009 řezáním prvního kusu oceli a v říjnu 2011 se začalo se spojováním prvních konstrukčních bloků. Koncem května 2011 byly zahájeny práce také na druhém nosiči. Obě plavidla jsou stavěna v loděnicích Rosyth ve Skotsku.

Podle nejnovějších informací mají být zkoušky HMS Queen Elizabeth zahájeny v roce 2017, letové operace mají začít v roce 2018 a dosažení operační způsobilosti je naplánováno na rok 2020.

Představa třídy Queen Elizabeth v provedení STOVL (137 kB)

Předpokládá se, že nová plavidla budou 284 m dlouhá a 70 m široká. Průběžná letová paluba o ploše 13.000 m2 bude na přídi vybavena 13-ti stupňovou startovací rampou pro podporu letounů F-35B kategorie STOVL. Lodě mají být poháněny kombinovaným systémem IEP/CODLAG se dvěma lodními šrouby, který zahrnuje elektrický propulsní systém IEP (Integrated Electric Propulsion), plynové turbíny a dieselové agregáty zapojené do soustavy CODLAG (Combined Diesel-Electric and Gas Turbine). U systému IEP je každá hřídel lodního šroubu poháněna přes převodovku dvěma trakčními elektromotory. Jako generátory elektrické energie byly zvoleny dvě plynové turbíny Rolls Royce Marine Trent MT30 o výkonu po 36 MW a čtyři dieselové generátory Wärtsilä 38 o výkonu cca 37 MW. Celkový výkon pohonné soustavy bude dosahovat 109 MW. Dieselové agregáty byly přidány z důvodu zvýšení nedostatečné rychlosti. Předpokládá se maximální rychlost více než 25 uzlů, operační dosah při rychlosti 15 uzlů se má pohybovat v rozmezí 8.000 až 10.000 námořních mil (cca 14.800 až 18.600 km).

Posádka bude čítat 682 členů plus cca 900 členů leteckého personálu. Zvláštním rysem nových plavidel bude dvouostrovní palubní nástavba umístěná na pravé straně. Přední ostrov s velitelským můstkem a navigačním vybavením je určen pro funkce ovládání lodi a je umístěn co nejblíže přídě, druhý (FLYCO) ostrov je specializovaný pro řízení letových operací a je situován blíže k zádi. Dopravu strojů mezi letovou palubou a podpalubním hangárem o rozměrech 155 x 33,5 m a výšce 7 až 10 m budou zajišťovat dva velké výtahy s nosností po 70 tunách. Budou umístěny po pravé straně lodě, jeden mezi ostrovy, druhý za zadním FLYCO ostrovem. Součástí lodě bude také nemocnice s operačním sálem i zubní ordinací.

Představa třídy Queen Elizabeth (129 kB)

Většina elektronických systémů lodě zatím nebyla specifikována. Zatím je jasné, že za návrh a integraci bojového systému lodě bude odpovídat společnost BAe Systems. K hlavním radiolokačním systémům bude patřit radar dalekého dosahu BAe System Insyte/Thales S1850M (dosah až 400 km) a radar středního dosahu BAe System Insyte ARTISAN 3D s dosahem přes 20 km. Druhý jmenovaný typ je především určen jako náhrada za hladinové radary Type 996, jeho kapacity však mohou být využity i pro navigaci. Systém IFF dodá společnost Selex Communications, komunikaci budou zajišťovat systémy JTIDS, Link 10, 11, 14 a 16.

Z finančních důvodů pravděpodobně nebudou lodě vybaveny raketovým systémem protivzdušné obrany. Předpokládaná výzbroj bude umístěna na sponzonech v přední a zadní části lodě a bude pravděpodobně tvořena nejnovějšími systémy CIWS Phalanx a 30mm kanóny DS-30B. Životnost lodí se předpokládá na 50 let. Jako domovský přístav nových lodí byla zvolena základna v Portsmouthu v hrabství Hampshire.

Na palubě lodí třídy Queen Elizabeth by mohlo být umístěno palubní křídlo s až 40ti letouny a vrtulníky. Předpokládaná kombinace je do 30ti letounů F - 35C, 6 vrtulníků Merlin, 4 stroje včasné výstrahy programu MASC a případně také vrtulníky AW159 Lynx Wildcat, Chinook nebo Apache.


LETADLOVÉ LODĚ TŘÍDY INVINCIBLE

Zatímco první letadlová loď R 05 Invincible, jejíž jméno nese celá třída, se stavěla v loděnicích Vickers od roku 1973, ostatní byly budovány v loděnicích ve Swan Hunter. Loď Invincible byla spuštěna na vodu v roce 1977 a zařazena do služby o tři roky později. Stavba v pořadí druhé lodě, R 06 Illustrious, byla zahájena v roce 1976, na vodu byla spuštěna o dva roky později a do služby zařazena v roce 1982. Poslední z této třídy, R 07 Ark Royal, byla spuštěna na vodu v roce 1981 a do služby zařazena v roce 1985. Všechna plavidla měla domovské kotviště v přístavu Portsmouth, hlavní základně Royal Navy. Všechny lodě byly v devadesátých letech rekonstruovány, a to HMS Invincible v letech 1994 - 1995, HMS Illustrious prošla kompletní modernizací v letech 1993 - 1994 a HMS Ark Royal potom ukončila modernizaci v roce 1996. HMS Invincible byla vyřazena již v roce 2005, v roce 2011 ji následovala HMS Ark Royal, po které převzala funkci vlajkové lodě britské flotily výsadková doková loď HMS Albion a následně HMS Bulwark.

HMS Invincible (92 kB)

Maximální výtlak lodí je až 22.000 tun. Rozměry jsou 206, 6 x 36, 1 m a u Ark Royal je potom délka 209,1 m. Vzletová paluba je dlouhá 167, 8 m a široká 13, 5 m. Lodě jsou vybaveny čtyřmi plynovými COGAG turbínami RR Olympus TM3B o celkovém výkonu 72 MW, pohánějící dva lodní šrouby, které dávají maximální rychlost kolem 28 uzlů. Operační dosah je 7.000 námořních mil (cca 13.000 km), při průměrné rychlosti 18 uzlů. Rozměrná ostrovní nástavba je umístěna na pravé straně paluby, zatímco z levé přední části přídě ční typický můstek (12 stupňová rampa) vzletové paluby, umožňující snadný start letounů Harrier. Posádka čítá kolem 1. 052 osob, z toho je 685 námořníků a 386 členů leteckého personálu. Plavidlo je dále schopno pojmout až 500 příslušníků námořní pěchoty.

K hlavnímu radiolokačnímu vybavení patří vyhledávací radiolokátor BAe Systems Type 1022 s dosahem 265 km proti vzdušným cílům, umístěný nad hlavním můstkem. Proti hladinovým cílům používá BAe Systems Type 992R (HMS Ark Royal) nebo Type 996 (HMS Invincible a Illustrious) s anténou na Pohled na záď HMS Ark Royal, bílý válec je CIWS Phalanx (51 kB) stožáru ve střední části lodi. K navigaci slouží potom dva radiolokátory BAe Systems Type 1006 (HMS Ark Royal a Invincible) nebo Typ 1007 (HMS Ilustrious) a systém TACAN. Pro řízení palby střel Sea Dart byly používány dva radiolokátory BAE Systems Type 909 umístěné v mohutných kopulích v přední a zadní části palubní nástavby. Ty ovšem již byly odstraněny. Lodě Ark Royal a Illustrious jsou dále vybaveny přesným přibližovacím radarem (PAR) Galileo Avionica SPN-720. Všechny lodě mají instalován aktivní/pasivní sonar Typ 2016 společnosti Thales Underwater Systems.

K výzbroji původně patřilo dvojité odpalovací zařízení protiletadlových řízených střel s radiolokačním samonavedením BA Sea Dart, které bylo umístěno v přední části vpravo od vzletové rampy. Toto zařízení bylo ale odstraněno, aby bylo možno rozšířit letovou palubu a v podpalubí instalovat zařízení nutná k zabezpečení provozu letounů Harrier GR7. U lodě Ark Royal jsou dále ve výzbroji tři šestihlavňové 20mm kanóny GE/GD Vulcan - Phalanx Mk15. Jeden je umístěn na přídi, další na pravé straně střední části lodi a poslední potom na zádi. U zbylých dvou letadlových lodí jsou místo nich tři sedmihlavňové 30mm kanóny Thales Nederland Goalkeeper s kadencí 4.200 ran/min a účinným dostřelem do 1, 5 km. Všechny lodě mají ještě po dvou 20mm kanónech Oerlikon/BMARC GAM - BO1 s kadencí 1.000 ran/min a dostřelem 2 km.

Pro radioelektronický boj jsou lodě vybaveny osmi šestinásobnými 130mm vypouštěcími zařízeními DLJ s klamnými cíli Sea Gnat a dvěma rušiči Thales Defence Typ 675(2). Ke spojovacím systémům patří Link 10, 11 ,14 a 16 (jen Illustrious a Ark Royal) a pro satelitní spojení systém Astrium SCOT.

Na palubách letadlových lodí bylo obvykle umístěno do 9 letounů Harrier GR 7/9, až 9 vrtulníků Merlin HM Mk 1 a 3 - 4 vrtulníky včasné výstrahy Sea King ASaC Mk 7. Po vyřazení strojů Harrier operují z poslední aktivní "letadlové" lodě HMS Ilustrious již jen vrtulníky.

HMS ARK ROYAL SE SLAVNOSTNĚ VRACÍ DO DOMOVSKÉHO PŘÍSTAVU:
HMS Ark Royal se vrací do domovského přístavu (145 kB)
HMS ILLUSTRIOUS SE SVOJÍ OPERAČNÍ SKUPINOU VE STŘEDOMOŘÍ:
(Letadlová loď HMS Illustrious, vrtulníková výsadková loď HMS Ocean, plavidlo LPD třídy Fearless, 2 torpédoborce třídy Sheffield, 2 fregaty třídy Duke a zásobovací plavidla)
Operační skupina HMS Illustrious (92 kB)