VELKÁ BRITÁNIE

Poslední program klasické (CATOBAR) letadlové lodě byl zrušen v druhé polovině šedesátých let minulého století. Místo toho Královské vojenské námořnictvo (Royal Navy - RN) zvolilo loď třídy Invincible. Konstrukce této třídy byla brána jako efektivní kompromis, který umožní Velké Británii zůstat zemí používající letadlové lodě. I když byly původně určeny jako nosiče protiponorkových vrtulníků, příchod letounů Sea Harrier FRS 1 znamenal, že letouny s pevným křídlem na palubách lodí RN zůstaly. Významnou roli zde sehrála i jejich účast při bojové činnosti na Falklandech v roce 1982.

Tři více než 19.000 tunové letadlové lodě třídy Invincible (CVSG) Royal Navy byly původně postaveny jako součást protiponorkových úderných sil NATO. V srpnu 2005 byla z operační služby vyřazena první loď této třídy HMS Invincible, ovšem plavidlo zůstává i nadále ve svazku námořnictva a bude mu k dispozici až do roku 2010. Toto opatření je součástí dlouhodobého plánu, který uvádí nejstarší jednotku třídy Invincible na nižší stupeň pohotovosti. V současném období jsou tedy v plné "bojové" službě dvě plavidla. Všechny lodě byly v devadesátých letech rekonstruovány a to HMS Invincible v letech 1994 - 1995, HMS Illustrious prošla kompletní modernizací v letech 1993 - 1994 a HMS Ark Royal potom ukončila modernizaci v roce 1996. Lodě třídy Invincible budou v budoucnu nahrazeny dvěma novými letadlovými nosiči třídy Queen Elizabeth s výtlakem až 65.000 tun.

Při různých nasazeních, zejména v Jaderské moři, byla s kladným výsledkem prověřena schopnost letounů Harrier GR7 britské RAF plnit roli letounu přímé letecké podpory z letadlových lodí. V důsledku toho byl přijat plán Joint Force 2000 (JF 2000), jehož závěrem bylo ještě větší prohloubení spolupráce letounů se svislým vzletem a přistáním - již zmiňovaných Harrierů GR 7 (RAF) a Sea Harrierů FA 2 (RN) - které byly sloučeny pod jedno velitelství v rámci JFH Joint Force Harrier. V roce 2001 bylo ovšem rozhodnuto o postupném vyřazování námořních Harrierů ze služby, které začalo na jaře 2004. Poslední peruť (801.) se s těmito letouny rozloučila v březnu roku 2007. Stroje Harrier GR 7 jsou nyní vylepšovány na novou verzi označovanou GR 9. Modernizace se týká především instalace nových motorů a avioniky a schopností nést nové zbraňové systémy, jako jsou například protitankové střely Brimstone, střely Maveric nebo řízené pumy Paveway III a IV. Pro vyzbrojení nových plavidel třídy Queen Elizabeth plánuje Velká Británie nákup až 150 kusů víceúčelových letounů F - 35B Lightning II programu JSF ve verzi STOVL, které by měli být zařazovány od roku 2012.

Významným programem Fleet Air Arm bylo zavedení nových vrtulníků Merlin HM Mk 1. První stroje byly dodány již v roce 1998 jako náhrada za letité protiponorkové vrtulníky Sea King. V současnosti slouží v pěti perutích Fleet Air Arm celkem 44 strojů. Jejich hlavním určením je nejen boj s ponorkami a hladinovými cíli, ale sekundárně i záchranné operace SAR. Úkoly včasné výstrahy a řízení plní vrtulníky Sea King ASaC Mk 7 (Airborne Surveillance and Control) s radarovým systémem Thales Defence Searchwater 2000. V rámci programu Maritime Airborne Surveillance Capability (MASC) se hledá náhrada za tyto vrtulníky. Kromě možnosti další modernizace vrtulníků Sea King přicházejí v úvahu upravené verze vrtulníku Merlin, konvertoplánu V - 22 Osprey či specializovaného stroje E - 2C Hawkeye. Z letadlových lodí Královského námořnictva operují dle potřeby také stroje Sea King HC Mk 4 Commando a Sea King HAS Mk 6 (CR), které zabezpečují transport a podporu námořních pěšáků a také přepravu nákladů a vybavení.

PROJEKT CVF

V polovině 90. let se admiralita Royal Navy začala pomalu zabývat možnými nástupci třídy Invincible. Ve hře bylo několik různých variant, včetně stavby nových lodí, velké modernizace třídy Invincible s prodloužením trupu o 24 m, přestavby odpovídajících civilních plavidel nebo nákupu starších nosičů třídy Forrestal z druhé ruky od US Navy. V roce 1998 bylo rozhodnuto, že tři lodě třídy Invincible budou nahrazeny dvěma novými velkými plavidly s výtlakem 30 000 až 40 000 tun, označené CVF (Aircraf Carrier Future). Hlavní výzbrojí plavidel CVF měly být letouny programu JCA, kde se vybíralo mezi stroji JSF, F/A - 18E, Rafale M nebo navalizovanou verzí Typhoonu. Z důvodu snahy o maximální snížení pořizovacích nákladů bylo rozhodnuto, že plavidla nebudou mít jaderný pohon. V rámci dalšího vývoje byly řešeny různé koncepce nových nosičů. Varianta STOVL byla obdobná jako u třídy Invincible s letovou palubou rovnoběžnou s osou lodě a startovací rampou ("skokanským můstkem") na přídi. U varianty STOBAR (Short Take Off But Arrested Recovery) je start letounů prováděn pomocí skokanského můstku, ale přistání se realizuje na úhlové palubě pomocí standardního lanového záchytného systému. Tuto koncepci nalezneme např. u ruské letadlové lodě Admirál Kuzněcov a jedná se o mezistupeň ke klasické letadlové lodi. Ta je označována jako CATOBAR (Catapult Assisted Take Off But Arrested Recovery), kde starty letounů probíhají za pomocí katapultů. Tomuto řešení dává přednost US Navy nebo francouzská Marine Nationale. V potaz byly brány i různé další hybridní varianty, včetně tzv. "adaptive designu", který představuje letadlovou loď kategorie STOVL, která je ale od počátku přizpůsobena pro relativně jednoduchou změnu na CTOL/CATOBAR. O kontrakt se ucházeli dvě společnosti, BAe Systems a Thales Group UK.

V roce 2002 byl za JCA zvolen americký letoun JSF F-35B ve variantě STOVL. Následně bylo rozhodnuto, že plavidla CVF budou dokončena v "adaptive" konfiguraci, což je v podstatě CTOL, ale se startovací rampou a bez katapultů a záchytných lan. Po další fázi vývoje byl v lednu 2003 jako vítězný návrh vybrán koncept společnosti Thales, ale bylo rozhodnuto, že hlavním kontaktorem bude BAe System. Dalšími členy průmyslové aliance ACA (Aircraft Carrier Alliance) jsou také KBR, VT Group a Babcock Marine. V prosinci 2003 byl vybrán jako finalní návrh lodí CVF tzv. Delta design. V prosinci 2005 do programu CVF vstoupila Francie, která v rámci programu PA2 plánuje stavbu nové letadlové lodě pro své námořnictvo. Koncem ledna 2006 ministři obrany obou zemí podepsali příslušné memorandum o porozumění. Francie také zaplatila část nákladů, které si vyžádal dosavadní vývoj CVF, který bude sloužit jako společný základní návrh nových plavidel. Verze pro francouzské námořnictvo CVF FR se od britské CVF UK liší především větším výtlakem, úhlovou přistávací palubou, která byla celkově rošířena, absencí startovací rampy na přídi a instalací parních katapultů a záchytných lan. Odlišné bude také elektronické vybavení i výzbroj. Nicméně v červnu 2008 francouzský prezident Sarkozy rozhodl o odstoupení Francie z tohoto společného projektu a oznámil, že konečné rozhodnutí o budoucím nosiči bude uskutečněno až v roce 2011 nebo 2012. Důvodem je především způsob pohonu, protože Francie se nyní rozhoduje, zda nebude přeci jen výhodnější postavit loď s jaderným pohonem. Bez ohledu na toto prohlášení pokračuje britská strana podle svého plánu a v červenci 2008 byl oficiálně podepsán kontrakt na dodávku dvou lodí CVF UK.

LETADLOVÉ LODĚ TŘÍDY QUEEN ELIZABETH

Letadlové lodě třídy Queen Elizabeth jsou výsledkem programu CVF UK a stanou se klíčovým elementem v celých britských ozbrojených silách. Jsou plánována dvě plavidla CVF - 01 HMS Queen Elizabeth a CVF - 02 HMS Prince of Wales o výtlaku až 65.000 tun, které v letech 2014 a 2016 nahradí menší plavidla třídy Invincible. Konečná objednávka byla zadána v červenci 2007 a definitivní podepsání kontraktu mezi MoD a průmyslovou aliancí se uskutečnilo 3. července 2008 na palubě HMS Ark Royal. Již od podzimu 2007 jsou průběžně objednávány některé součásti nových plavidel: systém IFF společnosti SELEX, palubní výtahy, potřebná ocel, dieselové agregáty pohonu, optické kabely pro vnitřní datovou síť atd. Vlastní zahájení stavby trupu první jednotky proběhlo 7. července 2009 řezáním prvního kusu oceli. Obě plavidla budou stavěna v loděnicích Rosyth ve Skotsku.

Předpokládá se, že nová plavidla budou 284 m dlouhá a 70 m široká. Průběžná letová paluba o ploše 13.000 m² bude na přídi vybavena 13-ti stupňovou startovací rampou pro podporu letounů F-35B kategorie STOVL. Plavidla nebudou vybavena katapulty ani záchytnými lany. V návrhu se ovšem počítá s tím, že v budoucnu bude možné startovací rampu odstranit, instalovat parní nebo elektromagnetické katapulty i záchytná lana a umožnit tak operace letounů kategorie CTOL. Lodě mají být poháněny kombinovaným systémem IEP/CODLAG se dvěma lodními šrouby, který zahrnuje elektrický propulsní systém IEP (Integrated Electric Propulsion), plynové turbíny a dieselové agregáty zapojené do soustavy CODLAG (Combined Diesel-Electric and Gas Turbine). U systému IEP je každá hřídel lodního šroubu poháněna přes převodovku dvěma trakčními elektromotory. Jako generátory elektrické energie byly zvoleny dvě plynové turbíny Rolls Royce Marine Trent MT30 o výkonu po 36 MW a čtyři dieselové generátory Wärtsilä 38 o výkonu cca 37 MW. Celkový výkon pohonné soustavy bude dosahovat 109 MW. Dieselové agregáty byly přidány z důvodu zvýšení nedostatečné rychlosti. Předpokládá se maximální rychlost více než 26 uzlů, operační dosah při rychlosti 15 uzlů se má pohybovat v rozmezí 8.000 až 10.000 námořních mil (cca 14.800 až 18.600 km).

Posádka bude čítat 1450 členů, z toho bude přibližně 600 členů leteckého personálu. Zvláštním rysem nových plavidel bude dvouostrovní palubní nástavba umístěná na pravé straně. Přední ostrov s velitelským můstkem a navigačním vybavením je určen pro funkce ovládání lodi a je umístěn co nejblíže přídě, druhý (FLYCO) ostrov je specializovaný pro řízení letových operací a je situován blíže k zádi. Dopravu strojů mezi letovou palubou a podpalubním hangárem o rozměrech 163 x 29 m a výšce 7 až 9 m budou zajišťovat dva velké výtahy s nosností po 70 tunách. Budou umístěny po pravé straně lodě, jeden mezi ostrovy, druhý za zadním FLYCO ostrovem. Součástí lodě bude také nemocnice s operačním sálem i zubní ordinací.