LETADLOVÉ LODĚ
STÁTŮ NATO

Úvodní stránka

Vlajka Marine Nationale

FRANCIE

Francouzské vojenské námořnictvo (Marine Nationale) disponuje v současné době pouze jedinou letadlovou lodí, a to nosičem R 91 Charles de Gaulle s jaderným pohonem. Starší lodě třídy Clemenceau, které sloužily téměř 40 let, byly vyřazeny v druhé polovině devadesátých let minulého století, konkrétně letadlová loď R 98 Clemenceau v roce 1997 a loď R 99 Foch v roce 2000. Toto plavidlo bylo poté po provedení modernizačních úprav prodáno Brazílii. V rámci programu PA2 je řešena potřeba druhé letadlové lodě, která by doplnila nosič Charles de Gaulle. Francie při vývoji také participovala na britském programu CVF. Rozhodnutí o podobě i stavbě nového plavidla je v současné době odloženo na roky 2011 nebo 2012. Důvodem je především otázka volby jaderného nebo konvenčího způsobu pohonu.

Víceúčelový letoun Rafale M (29 kB) Hlavním cílem před kterým nyní letectvo francouzského námořnictva Aéronavale stojí, je dokončení programu Rafale M. Podle plánu by námořní letectvo mělo mít do roku 2015 tři jednotky vyzbrojené 60 jednomístnými letouny Rafale M, které budou operovat jak z námořní letecké základny Landivisiau, tak z letadlové lodě Charles de Gaulle. Zajímavostí byl původně plánovaný nákup 40-ti dvoumístných námořních strojů Rafale N. Ten ovšem francouzské ministerstvo obrany zrušilo a bylo rozhodnuto, že budou dodány jen jednomístné stroje. Letouny Rafale M prodělaly první bojové nasazení v březnu 2007, kdy tři Rafale M/F2 spolu s šesti staršími Rafale M/F1 operovaly z letadlové lodě Charles de Gaulle, která z Indického oceánu podporovala operaci Enduring Freedom nad Afgánistánem.

První jednotka (letka 12F) s celkem 10 letouny Rafale M trupových čísel M1 - M10 získala operační způsobilost 25. června 2004. První zařazené stroje, které nahradily již zastaralé letouny F - 8E Crusader, byly dodány ve zjednodušeném standardu sub-F1 (LF1) a byly určeny především pro vzdušný boj řízenými střelami středního dosahu MICA EM s aktivním RL naváděním a IR střelami krátkého dosahu Magic 2. Stroje LF1 neměly naistalován palubní kanón a využívaly starší palubní počítač, postupně však byly upraveny na standard F1. Všechny stroje této série jsou nyní uskladněné a jsou postupně od ledna 2012 modernizovány na standard F3. Přestavba každého stroje má trvat až 18 měsíců přičemž poslední z nich má být předán roku 2017.

V letech 2006 - 2008 bylo k letce 12F zařazeno celkem 16 strojů (trupová čísla M11 - M26) ve standardu F2, které již měli schopnost útočit na pozemní cíle pomocí inteligentní přesně naváděné munice, jako jsou například laserem a/nebo pomocí GPS naváděné bomby Paveway či střely s plochou dráhou letu Apache/SCALP. Zároveň mohla verze F2 využívat i střely MICA ER s infračerveným navedením. Všechny tyto letouny prošli mezi roky 2008 - 2009 modernizací na finální variantu F3, která umožňuje útoky na námořní cíle pomocí raket AM39 Exocet, použití průzkumného kontejneru Reco NG, zaměřovacího kontejneru Damocles, střel ASMP - A s jadernou hlavicí nebo protiletadlových střel METEOR s náporovým motorem. Od roku 2009 jsou již přímo z výrobního závodu v rámci 3. výrobní série dodávány stroje ve standardu F3, kterých má být do roku 2013 zařazeno do služby celkem 12 kusů (M27 - M38). V prosinci 2009 byla objednána další čtvrtá série letounů Rafale F3, z ní je pro námořnictvo určeno 10 strojů (M39 - M48). Do října 2012 bylo dodáno celkem 36 kusů Rafale M , z nichž již 4 letouny byly ztraceny při nehodách, M22 a M25 v září 2009, M18 v listopadu 2010 a M24 červnu 2012. V současnosti operačně slouží v letkách 12F a 11F celkem 22 strojů Rafale M F3.

Letoun Rafale M pojíždí po palubě letadlové lodě R91 Charles de Gaulle, v pozadí letoun Super Etendard (129 kB)

Co se týče letounů včasné výstrahy a řízení E - 2C Hawkeye, poslední třetí stroj byl dodán na začátku roku 2004. Marine Nationale zvažuje nákup čtvrtého stroje. Stroje Hawkeye jsou zařazeny u jednotky 4F. Všechny operační útočné letouny Super Etendard v počtu 27 kusů (jednotka 17F) byly průběžně modernizovány na standard Super Etendard Modernisé (SEM), zahrnující modernizaci navigačního a střeleckého systému, radiolokátoru, cockpitu, výstražného radiolokátoru Sherloc a rušiče Barracuda. Stroje také můžou nosit podvěsný laserový značkovací kontejner Damocles, průzkumný kontejner nebo kontejner pro doplňování paliva za letu dalším letounům. Existuje celkem pět stupňů modernizace, přičemž stroje standardu SEM 5 by měly sloužit až do roku 2015, kdy bude letka 17F přezbrojena na typ Rafale M.

Palubní vrtulníky u Aéronavale zastupují cvičné a pomocné stroje SA316/319B Alouette III (jednotky 22S a 35F), záchranné a transportní EC225 SECMAR (letka 32F), záchranné SA 365F Dauphin (35F) a bojové AS 565MA Panther (36F) a Lynx HAS.4(FN) (jednotky 31F a 34F). Vrtulníky Lynx a Panther operují primárně z fregat a dalších menších lodí, zatímco stroje Dauphin v provedení Pedro vykonávají službu pátrání a záchrany (SAR) na letadlové lodi Charles de Gaulle. 2 vrtulníky EC225 v letce 32F jsou dočasným řešením po vyřazení posledních kusů SA 321G Super Frélon v dubnu 2010. Pro námořní letectvo Aéronavale je objednáno 27 kusů nových vrtulníků NH - 90 ve verzi NFH, které do roku 2021 nahradí stroje Lynx (protiponorkový a protilodní boj) a Super Frélon / EC225 (transport a SAR). První dva stroje již byly dodány do zkušebního centra námořního letectva, zařazení do řadové služby k jednotce 32F se potom předpokládá na podzim 2011. Vrtulníkům NH-90 francouzského námořnictva bylo přiděleno bojové jméno Caiman.

Útočný letoun Super Etendard Modernisé (20 kB)Pátrací a záchranný vrtulník SA 365F Dauphin Pedro (26 kB)Letoun včasné výstrahy a řízení E - 2C Hawkeye (22 kB)

PROJEKT PORTE AVIONS 2

Počátky programu Porte Avions (PA2) se datují do konce 90. let, kdy byly vyřazovány starší letadlové lodě Clemenceau a Foch. Nový nosič Charles de Gaule představoval pouze náhradu za první z nich. Podle plánu MODEL 2015 bylo doporučeno k udržení vlivu a vojenské způsobilosti Francie zavedení druhé letadlové lodě. Základní koncepce nového plavidla byla od počátku pčesně dána. Marine Nationale chtěla nosič kategorie CTOL/CATOBAR pro palubní křídlo tvořené letouny Rafale M, LSŘU E - 2C Hawkeye a vrtulníky NH - 90 NFH, jasný nebyl naopak způsobu pohonu (jaderný nebo konvenční). Předpokládalo se, že nové plavidlo bude vycházet z nosiče Charles de Gaulle. Ovšem již v roce 2000 komise pro vyhodnocení potřeby druhé letadlové lodě doporučila zvážit kooperaci s Velkou Británií v rámci jejího programu CVF. Britská volba "adaptive" návrhu v roce 2002 otevřela cestu další možné účasti Francie na tomto programu. V konkurzu se střetli dvě společnosti. Thales, jejíž třetinový podíl vlastnila Francie, navrhoval CTOL variantu CVF, vycházející z "adaptive designu", označenou CVF FR. Její konkurent, loděnice DCN, nabídla zvětšenou variantu nosiče Charles de Gaulle s jaderným pohonem. V únoru 2004 bylo oznámeno, že se Francie přiklonila ke konvenčnímu pohonu, což zvýšilo naděje Thalesu a jeho návrhu CVF FR. DCN kontrovalo konvenční variantou svého původního návrhu, nazvanou Projekt Romeo. V tomto období se ovšem také objevily vážné problémy v kooperaci obou států, kdy si jak britský BAE Systems (hlavní dodavatel CVF v Británii) a francouzská DCN (po dlouhá desetiletí hlavní stavitel lodí Marine Nationale) nárokovaly vedoucí pozici a zpochybňovali vzájemnou ochotu ke spolupráci. Reakcí francouzské vlády byl tlak na DCN a Thales, aby spojily své úsilí a spolupracovali při vývoji domácí varianty PA2. Z tohoto spojení vzešel Projekt Julliet s výtlakem 59.000, který byl rozvinutím předchozího Romea.

Stále však probíhali porovnávací studie mezi CVF a domácím řešením. Pro CVF se argumentovalo snížením nákladů na vývoj společné třídy i úsporou času, protože CVF se nacházela v mnohem pokročilejším stádiu než Projekt Julliet. Podle studie z poloviny roku 2005 se mohlo dosáhnout unifikace v rozsahu až 75 - 80%. Souběžně nicméně stále pokračovaly práce na domácím projektu Julliet. V průběhu léta 2005 ovšem začalo být zřejmé, že se tento projekt nevejde do rozpočtu určeném pro program PA2. To přivedlo Francii zpět k variantě CVF FR. Následně probíhalo společné dolaďování konstrukce plavidla a způsobu spolupráce při stavbě všech tří jednotek s cílem snížení ceny. V prosinci 2005 Thales a DCN oficiálně oznámily, že byly vládou pověřeny dalšími pracemi na předběžném návrhu CVF FR. Koncem ledna 2006 ministři obrany obou zemí podepsali příslušné memorandum o porozumění. Francie také zaplatila část nákladů, které si vyžádal dosavadní vývoj CVF a jež bude sloužit jako společný základní návrh nových plavidel. Nicméně v červnu 2008 francouzský prezident Sarkozy rozhodl o odstoupení Francie z tohoto společného projektu a oznámil, že konečné rozhodnutí o budoucím nosiči bude uskutečněno až v roce 2011 nebo 2012. Důvodem je především způsob pohonu, protože Francie se nyní rozhoduje, zda nebude přeci jen výhodnější postavit loď s jaderným pohonem.

Představa CVF FR programu PA2 (165 kB)

Verze pro francouzské námořnictvo CVF FR se od britské CVF UK lišila především větším výtlakem 70.000 až 75.000 tun, úhlovou přistávací palubou a absencí startovací rampy na přídi. Letová paluby byla rozšířena o čtyři metry a ponor o dva metry. Pro start letounů měly sloužit dva parní katapulty C13-2 americké výroby od délce 90 m, přistávající letouny měl zachytit systém tří záchytných lan Mk.7 Mod 4. Kvůli zvýšení výtlaku ovšem došlo ke snížení maximální rychlosti na 25 uzlů, přičemž Marine Nationale požadovala rychlost až 29 uzlů. Proto byly zvažovány i další možné změny původního pohonného systému IEP/CODLAG se dvěma plynovými turbínami MT30 a čtyřmi dieselovými generátory Wärtsilä o celkovém výkonu 109 MW, které by ovšem prodlažily celý projekt. Posádka plavidla byla plánována na 1650 členů. Oproti CVF UK byla rozdílná i plánovaná výzbroj a elektronické vybavení. Protivzdušnou obranu mělo zabezpečovat 8 střel ASTER ve vertikálním vypouštěcím zařízení a malorážové kanony. Palubní křídlo mělo zahrnovat 32 letounů RAFALE M, tři stroje LSŘU E - 2C Hawkeye a pět vrtulníků NH - 90.


LETADLOVÁ LOĎ CHARLES DE GAULLE

R91 Charles de Gaulle (69 kB)

Už v sedmdesátých letech bylo zřejmé, že lodě třídy Clemenceau bude potřebné nahradit novými, pravděpodobně s jaderným pohonem. Zásadní rozhodnutí přijala Rada obrany Francie až 23. 9. 1980. Od přijetí tohoto rozhodnutí však přeteklo ještě mnoho vody, než byla 4. 2. 1986 objednána první loď. Práce na její stavbě začali v loděnici v Brestu až v listopadu 1987. Kýl první lodě, která dostala jméno Charles de Gaulle, položili v suchém doku 14. 4. 1989. Práce postupovaly pomalu a oficiálně byla loď spuštěna na vodu 7. 5. 1994. Stavba se pro technické problémy a pro značné škrty v rozpočtu protáhla a původní termín dokončení v roce 1996 byl posunut o tři roky. Zkušební plavby kompletní lodě, která stála daňové poplatníky 3, 5 miliardy dolarů, měly probíhat od ledna 1999. Loď zahájila tyto plavby 26. 1., ale byla nucena se po 48 hodinách vrátit kvůli potížím s pohonným systémem. Při další zkušební plavbě na podzim roku 2000 se zase objevily závady na lodních šroubech. Definitivní zařazení do služby se proto uskutečnilo až 18. 5. 2001.

V září 2007 byla zahájena 15ti měsíční renovace plavidla, která zahrnovala výměnu jaderného paliva, instalaci nových lodních šroubů, chemické ošetření letové paluby, nový nátěr lodi a modernizaci elektronických systémů. Dále byla renovována většina mechanických soustav, rozšířena kapacita družicového spojení a bylo nataženo kolem 80 km nových elektrických a datových kabelů. Pro umožnění provozu letounů Rafale M/F3 s řízenými střelami ASMP-A a SCALP EG byly modifikovány prostory údržby letounů a skladišť munice. Modernizace byla ukončena začátkem letošního roku, následovat budou zkoušky a zpět do plného provozu se loď vrátí příští rok.

R91 Charles de Gaulle (103 kB)

Charles de Gaulle má maximální výtlak až 40.600 tun, je 261, 5 m dlouhá a 31, 4 m široká. Letová paluba má délku 261, 5 m, šířku 64, 4 m a svírá s osou lodi úhel 8, 5 stupně. K pohonu slouží dva jaderné reaktory typu K15 o výkonu 2 x 150 MW (stejné jako má ponorka Le Triomphant), které ji umožňují dosáhnout maximální rychlost 27 uzlů. Dále jsou na lodi instalovány dvě parní turbíny s výkonem 60 MW, čtyři alternátory o výkonu 4.000 kW, čtyři naftové generátory po 1,1 MW a jeden pomocný naftový agregát o výkonu 800 W. Nejdůležitější části lodě jsou pancéřovány. Posádku tvoří celkem 1.950 osob, z toho je 177 důstojníků, 890 námořníků a 883 osob leteckého personálu. Na loď je možno ještě umístit až 800 vojáků.



Elektronické vybavení je velmi bohaté. Hlavním systémem velení, řízení, navigace a spojení je SENIT 8, který umožňuje 30 - ti členné obsluze bojového informačního střediska velení a řízení pracovat v reálném čase. K jeho nejdůležitějším částem patří 3D přehledový radiolokátor R91 Charles de Gaulle (75 kB) dalekého dosahu DRBJ 11D/J s dosahem 366 km proti vzdušným cílům, s anténou umístěnou v polosférickém krytu v zadní horní části palubní nástavby. K dalším potom patří vyhledávací radiolokátor DRBV 26D s dosahem 185 km, kombinovaný vzdušný a hladinový 2D radiolokátor DRBV 15C Sea Tiger Mk. 2 s dosahem 50 km a 3D radiolokátor Arabel k navádění řízených střel ASTER. Pro navigaci slouží dva radiolokátory Racal 1229 a v systému TACAN potom VRBP 20A. K interním spojovacím prostředkům patří např. 200 videoteletextových terminálů, stejný počet vícefunkčních terminálů a 1. 000 telefonů. K prostředkům externího spojení, které využívají 70 antén, patří tři satelitní komunikační systémy INMARSAT, FLEET - SATCOM a SYRACUSE 2, umožňující vést současně 50 hovorů a distribuovat 2. 000 zpráv v hodině, spojovací systémy Link 11, 14 a 16 a systém pro strategické spojení SYTEX. K dalším elektronickým systémům patří pasivní infračervený průzkumný systém DIBV 1A VAMPIR s dosahem do 10 km v přední polosféře, dva systémy DIBC 2A, dva rušiče ARBB 33 a přijímač radiotechnického průzkumu ARBR 21, včetně systému pro identifikaci odpálených torpéd a čtyři desetinásobná vypouštěcí zařízení klamných cílů SAGAIE.

K výzbroji patří 2 odpalovací zařízení Sylver systému EUROSAM SAAM/FR se 32 protiletadlovými a protiraketovými řízenými střelami ASTER 15 s dosahem 15 km, které jsou vybavené bojovou hlavicí o hmotnosti 13 kg a umístěny v přední a zadní části palubní nástavby. K další protiletadlové výzbroji patří dvě šestinásobná odpalovací zařízení protiletadlových řízených střel malého dosahu Matra Sadral s infračerveným samonavedením, s účinným dostřelem do 4 km a bojovou hlavicí o hmotnosti 3 kg, která jsou umístěna v zadní části plavidla. Jde o námořní obměnu rakety Mistral. Kanónovou výzbroj tvoří 8 kanónů ráže 20 mm GIAT 20F2 Typ A (M693) s kadencí 720 ran/min a s dostřelem 6 - 10 km.

Pro dopravu letounů na palubu slouží dva výtahy o rozměrech 19 x 12, 5 m a únosnosti až 34 t, které jsou umístěny v pravé části paluby za palubní nástavbou. To přináší výhody pro snadnější parkování letounů v přední pravé části paluby i při případném vlnobití. V podpalubním hangáru o rozměrech 138, 5 x 29, 4 x 6, 1 m lze umístit až do 25 letadel či vrtulníků. Vzlet letounů do hmotnosti 20 tun je umožněn dvojicí 75 m dlouhých parních katapultů americké výroby Typ C13, z nichž jeden je umístěn v polovině přistávací paluby a druhý na vzletové palubě v úrovni ostrova. Umožňují start letounů každých 60 sekund. Pro přistání slouží tři řady záchytných a brzdících lan a havarijní záchranná síť. Z lodi mohou případně vzlétat i letouny F/A - 18 Hornet, ale ne EA - 6B Prowler kvůli své vyšší hmotnosti.

R91 Charles de Gaulle a záchranný vrtulník SA 365F Dauphin (53 kB)

Z letadlové lodě R 91 může působit letecká skupina o celkovém počtu 35 - 40 letounů a vrtulníků, konkrétně stroje Rafale M, Super Etendard Modernisé, E - 2C Hawkeye, vrtulníky SA 365F Dauphin a případně také AS 565MA Panther, SA 321G Super Frélon a v budoucnu i NH - 90.

Letadlová loď Charles de Gaulle má domovský přístav ve městě Toulon nedaleko Marseille a předpokládá se, že by měla zůstat ve službě až do roku 2040, čímž se věkem vyrovná svým předchůdkyním, Clemenceau a Foch.

R91 Charles de Gaulle spolu s CVN - 65 Enterprise (48 kB)